Národní galerie v Praze

«« zpět na výstavy

www.ngprague.cz 

Prastánek Františka Skály na Malostranském náměstí

1. června 2017 – Návštěvnicky úspěšná výstava František Skála Jízdárna, kterou pořádá Národní galerie v Praze ve Valdštejnské jízdárně, expanduje na Malostranské náměstí. 15. června tam bude odhalen Prastánek, jeho provozu se ujme Ondřej Kobza.

Prastánek je více než šest metrů vysoký objekt, který František Skála vytvořil ze tři sta let starého dubového kmene. Jeho součástí je skutečný stánek, kde se budou moci kolemjdoucí občerstvit a prozkoumat další artefakty, které v následujících měsících umělec připraví. O návštěvnickou obsluhu Prastánku, který bude v provozu až do konce výstavy 3. září, se postará známý pražský kavárník Ondřej Kobza. Prastánek, jako netradiční socha ve veřejném prostoru, se zároveň stane součástí letošního ročníku festivalu Sculpture Line.

„Prastánek má sloužit jako místo setkávání, centrum nečekaných interakcí, prostor občerstvení fyzického i duchovního. Odkazuje k městským kioskům, trafikám a stánkům. Oproti nim však není industrializovaným obchodem, ale organicko-rukodělným objektem. Prastánek přináší do turistické plantáže Malé Strany zdivočelou přírodu a zplanělou architekturu. Odkazuje k jiným než pragmatickým hodnotám,“ říká o svém architektonickém díle František Skála.

Prastánek bude na Malostranském náměstí instalován v rámci probíhající výstavy Národní galerie v Praze ve Valdštejnské jízdárně, kterou dosud vidělo na 35 tisíc návštěvníků. Ta představuje v netradiční architektuře Skálova díla od roku 2004 do současnosti. Již nyní – v polovině výstavy – je zřejmé, že bude patřit k nejúspěšnějším projektům Národní galerie letošního roku.

František Skála (1956) patří k nejvýraznějším postavám českého umění posledních třiceti let. Jeho tvorba je nezávislá na dobových trendech a vyznačuje se dlouhodobou kontinuitou témat, postupů i osobních postojů.

Národní galerie vystaví Gerharda Richtera pokládaného za nejvýznamnějšího žijícího umělce

První retrospektivu Gerharda Richtera ve středovýchodní Evropě čítající více jak sedmdesát jeho děl otevře Národní galerie v Praze již 26. dubna. Výstava byla připravena ve spolupráci s Goethe-Institutem a Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo a je součástí Česko-německého kulturního jara 2017. Gerhard Richter je považován za jednoho z nejvýznamnějších umělců posledních desetiletí. Jeho díla patří k těm nejvíce oceňovaným i ve světových aukčních síních.

„Mnohými kritiky je Gerhard Richter považován za vůbec největšího žijícího umělce. Jeho výstava v paláci Kinských a Klášteře sv. Anežky České představí průřez jeho bezmála šedesátiletou výtvarnou dráhou. K vidění budou ikonická díla od fotorealistických maleb až po expresivní a geometrické abstrakce,“ uvádí generální ředitel Národní galerie v Praze a kurátor výstavy Jiří Fajt.

Gerhard Richter se narodil v roce 1932 v Drážďanech a stal se jedním z prvních německých umělců své generace, kteří se dokázali umělecky vyjádřit k nacistické historii rodné země. S nacismem měl Richter ve své rodině bezprostřední zkušenost. „Sám Richter ale německou historii nepovažuje za svůj námět a nechce, aby k ní jeho díla odkazovala. Stejně tak si nepřeje, aby byla jeho tvorba vykládána didakticky či jakkoli dramatizována,“ vysvětluje Jiří Fajt.

Poválečná léta strávená ve východním Německu byla Richterovi přípravou pro celoživotní poslání: nekončící ověřování možností malířského projevu. Objev západních poválečných umělců jakým byl například Jackson Pollock, pro něj znamenala otevření širokých obzorů svobodného uměleckého vyjadřování a zároveň rozhodné odmítnutí sklíčené reality života ve východním bloku, v němž ho jenom utvrdila cesta do Moskvy v roce 1961. Gerhard Richter poté emigroval do západního Berlína, dnes žije v Kolíně nad Rýnem.

„Cílem výstavy je představit Richterovu nebývale širokou paletu uměleckých vyjadřovacích prostředků a návštěvníkům ukázat pestrý soubor jeho zásadních děl, která byla vybírána a instalována v úzké spolupráci s umělcem,“ doplňuje Jiří Fajt. Gerhard Richter není jednoznačně zařaditelnou uměleckou osobností. Inspiraci čerpá v širokém spektru historických vlivů, od realismu k naturalismu, od impresionismu k pop artu, od konceptuálního umění až k abstraktnímu expresionismu.

Výstava představí všechny aspekty Richterovy  tvorby: ikonické portréty jeho dcer Betty a Elly malované podle fotografií, obrazy reflektující všední každodennost i historická a aktuální společenská témata, mořské a horské krajiny, monochromatické šedé obrazy, expresivní abstraktní kompozice, sérii geometrických digitálně vytvářených pruhů a slavné barevné vzorníky, na nichž vznikla monumentální zakázka výzdoby okna gotické katedrály v Kolíně nad Rýnem. Z Lidic bude zapůjčen obraz Strýček Rudi, který umělec před půl stoletím věnoval tamější galerii a jenž je portrétem Richterova strýce, nacistického vojáka. Vystaveny budou také listy z legendárního Atlasu, což je soubor jeho autorských fotografií, novinových výstřižků a kreseb, které Richter systematicky shromažďoval jako přípravný materiál od šedesátých let.

Hlavní část výstavy bude zpřístupněna v paláci Kinských, jehož přízemí s novým návštěvnickým zázemím, s novou pokladnou, infocentrem a galerijním obchodem, bude k tomuto projektu částečně rekonstruováno. Nádvořím paláce provede návštěvníky časová osa Richterova života směřující do někdejší konírny v přízemí, kde bude promítán jediný autorský film, jakož i dokumenty o Richterově díle, např. slavný celovečerní film Painting. Stěžejní umělecká díla pak budou umístěna ve druhém patře paláce. V nedalekém Klášteře sv. Anežky České bude k vidění druhá, rozsahem skromnější část výstavy, kde bude vystaven Richterův malířský cyklus Březinka, reflektující utrpení a hrůzy koncentračního tábora v polské Osvětimi, a monumentální skleněný objekt pracující s hrou dopadajícího a odráženého světla.

 

 

Řeč keramiky jako poznání

Aj Wej-wej je společně s Edmundem de Waalem též autorem výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky. Ta dokládá, že keramika tradičně považovaná za uměleckořemeslnou tvorbu může zprostředkovat poznání shromažďované po tisíce let a že její vývoj je úzce provázán s dějinami umění. Vedle Aj Wej-weje a Edmunda de Waala se představí další významní umělci, jako jsou Lynda Benglis, Alison Britton, Hans Coper, Lucio Fontana, Asger Jorn, Kazimir Malevič, Fausto Melotti, Joan Miró, Isamu Noguči nebo Pablo Picasso.

Dotek doby Magdaleny Jetelové

Výstava prací uznávané konceptualistky Magdaleny Jetelové je koncipována do dvou oddělených, ale vizuálně propojených prostorů. Malou dvoranu zcela zaplňuje site-specific instalace Dotek doby. Velkolepé dílo se simulací vrstevnic a vodních ploch, doplněné laserovými paprsky, vědomě zrcadlí minimalistickou architekturu Veletržního paláce. Dílo je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích­ – newyorské MoMA či londýnské Tate, a které jsou prostoupeny úvahami o aktuálním společenském dění a jeho dopadech. V přilehlém mezaninu se dále představují autorčiny slavné sochařské práce společně s řadou jejích kreseb a fotografií.

Moving Image Department s Brianem Eno

I tentokrát bude přízemí Veletržního paláce, celoročně přístupné zdarma, hostit tři nové kapitoly cyklů současného umění Moving Image Department, Poetry Passage a Introducing.

První z nich, tzv. prostor pro pohyblivý obraz, tentokrát představí Čecha Jana Nálevku a britského hudebníka a „otce ambientu“ Briana Eno, který jako producent spolupracoval například s U2, Talking Heads nebo Davidem Bowiem. Poetry Passage letos uvede díla Henriho Chopina a Ladislava Nováka. Prezidentský salonek pak v rámci projektu Introducing představí tvorbu absolventky pražské AVU Pavly Dundálkové.

Street art a fotografie

Národní galerie chce letos nabídnout také pro ni ne zcela obvyklé umělecké formy. V korzu, tedy v prostoru, který od okolních ulic odděluje pouze skleněná stěna, vystaví projekt Retroreflexe předního představitele tuzemského street artu, Epose 257.

Vztah mezi světlem a lidským tělem budou prozkoumávat velkoformátové černobílé fotografie Keiičiho Tahary. Jeho série Fotosyntéza  vznikala mezi lety 1978 a 1980 ve spolupráci s legendárním japonským hercem a tanečníkem Minem Tanakou.

Společný projekt Národní galerie a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

V neposlední řadě uvede Národní galerie v rámci nově navázané spolupráce s nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary projekt Zelené světlo iniciovaný v roce 2016 dánsko-islandským umělcem Olafurem Eliassonem. Jeho umělecká dílna reaguje na palčivá společenská témata, jako jsou migrace, ztráta domova i jistot.

Aj Wej-wej. Zákon cesty

Velká dvorana + další prostory Veletržního paláce
17. 3. 2017 – 7. 1. 2018
Kurátor: Jiří Fajt ve spolupráci s Adamem Budakem

Věhlasný čínský konceptuální umělec, aktivista a disident Aj Wej-wej vytvořil pro Veletržní palác Národní galerie v Praze monumentální instalaci, jež je vyvrcholením umělcova více než rok trvajícího zájmu o globální uprchlickou krizi: sedmdesátimetrový nafukovací člun s nadživotními postavami 258 uprchlíků.

V roce 2016 představila Národní galerie v Praze ve veřejném prostoru Aj Wej-wejův cyklus  plastik čínského Zvěrokruhu. Letos na tento projekt navazuje umělcova nová instalace nazvaná Zákon cesty. Toto dosud největší dílo čínského umělce odráží jeho intenzivní zájem o osud uprchlíků, jež ho zavedl do čtyř desítek uprchlických táborů v řadě zemí. Monumentální nafukovací člun s uprchlickými postavami z tmavého materiálu se bude vznášet v prostoru Velké dvorany Veletržního paláce a doplní ho velká skleněná koule, v níž se nadpřirozeně působící objekt odráží.

„Když jsem poprvé přijel na Lesbos, našli jsme tam z poloviny potopený člun. Požádal jsem, aby mě k němu dovezli a odjeli. Chtěl jsem si vyzkoušet, jaké to je být tam úplně sám. Teprve tak jsem pocítil, jaké to je být na chabě vybaveném člunu, sám, jak hmyz na lístečku uprostřed jezera. Na tom člunu jsem našel dětskou lahvičku a bibli nasáklou mořskou vodou. Tehdy jsem se rozhodl, že podniknu průzkum, vydám se po stopách všech těch myšlenek, jež se mi honí hlavou,“ popisuje Aj Wej-wej. Ve stejné době se zrodila myšlenka na dvouhodinový dokumentární film Lidský proud, který Aj Wej-wej k uprchlickému tématu připravuje a který bude mít premiéru v létě tohoto roku.

Projekt připravený pro Národní galerii reflektuje, jak je u autora zvykem, naléhavé problémy dnešního světa znejistěného konflikty, politickou a ekonomickou krizí, světa čelícího inflaci hodnot a morálnímu úpadku. Tematizováním tématu uprchlíků uzavřených ve svém člunu a směřujících k nejisté budoucnosti však Aj-Wej-wej nechce diváky pouze konfrontovat s mimořádně obtížnou situací desítek miliónů lidských bytostí na útěku, ale poukazuje též na to, že téma „migrační krize“ rozděluje moderní společnosti na „my“ a „oni“.

Národní galerie ve Veletržním paláci vedle této unikátní site-specifické instalace uvádí jako součást projektu Zákon cesty další Aj Wej-wejova díla. Evropskou premiéru v Praze má jeho projekt úzce související s „migrační kriz“ nazvaný Prádelna: tisíce kusů oblečení, bot a dalších předmětů zanechaných uprchlíky v opuštěném řeckém táboře v Idomeni Aj-Wej-wej zachránil, vypral, vyžehlil a uspořádal do netradiční umělecké instalace. Hned u vstupu do Veletržního paláce bude umístěno jeho vysoký křišťálový svícen zvaný Cestující světlo, strop vstupní haly je místem jeho Hada, rozměrného černo-zeleného hada vytvořeného z 5 tisíc dětských batůžků připomínajících tragické zemětřesení v jižní Číně v roce 2008, během něhož v nedbale postavených školách našlo smrt na 5 tisíc dětí. V Praze bude představen také instalace s názvem S květinami vzniklá během umělcova domácího vězení a připomínající nutnost obrany lidských práv a svobod. A v neposlední řadě Praha uvidí pozměněnou edici výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky, která se zaměřuje na keramiku jako umělecké médium, na které se Aj Wej-wej kurátorsky podílel společně s nizozemským umělcem Edmundem de Waalem.

Otisky vědění. Řeč keramiky

1. patro
17. 3. – 27. 8. 2017
Kurátor: Peter Pakesch, Aj Wej-wej, Edmund de Waal

Výstava Otisky vědění. Řeč keramiky k sobě přivádí dva významné umělce Aj Wej-weje a Edmunda de Waala, oba hrnčíře a teoretiky keramické tvorby. Zaměřuje se na materiál dlouho považovaný pouze za jedno z odvětví uměleckořemeslné tvorby.

Keramiku najdeme mezi nejstaršími uměleckými díly. V moderní době byla Evropa posedlá touhou po čínském porcelánu a jeho cena rostla do závratných výšin. Nádoby pro každodenní použití i umělecká díla z keramiky od nepaměti putovaly světem a spojovaly civilizace, které toho o sobě jinak mnoho nevěděly.

Edmund de Waal a Aj Wej-wej pro výstavu, připravenou ve spolupráci s Kunsthaus Graz, vybrali reprezentativní výběr své tvorby a vystavili ho vedle předmětů, které ho pomáhaly utvářet, byly jeho zdroji a přispěli k jeho tříbení po desetiletí experimentů a hledání. Aj Wej-wej tak svým puristickým výběrem hlásá nutnost zachovat vytříbenost předmětů „ne mladších než z dynastie Sung“, jež je v čínských dějinách hrnčířství považována za zlatou éru. Sám je nadšeným sběratelem, jenž pročesával starožitné krámky a trhy v Pekingu ještě v době, než se Čína otevřela světu, navštěvoval zchátralé kláštery a nakupoval za hubičku od lidí, kteří se v moderním světě zbavovali se starých předmětů. Výstava představuje i slavná díla, jako například instalaci Barevné vázy (2006) složenou z pravých neolitických zásobnic (5000 ?3000 př. n. l.), jež Aj pokryl barevnými průmyslovými nátěry, nebo Zásobnici z dynastie Chan s logem Coca Coly (1994), kde je logo „vytetováno“ na několik tisíc let starý předmět.

Edmund de Waal naproti tomu představuje tvorbu, jež se nemálo zapletla s díly moderních umělců a vstřebala také asijské, především japonské vlivy, stejně jako pozornost a obdiv k míšeňskému porcelánu. Historický rámec de Waalových děl proto nevyhnutelně tvoří mimo jiné práce Kazimira Maleviče, Pabla Picassa, Lucia Fontany, Isamu Nogučiho či Petera Voulkose. De Waalovu tvorbu lze pak charakterizovat jako minimalistickou architekturu keramiky, postavenou na jednoduchosti a vzletnosti.

Prezentace v Národní galerii v Praze je obohacena o vybrané kusy porcelánu od českých umělců, jako byli například ikoničtí představitelé kubistické avantgardní tvorby Pavel Janák či Vlastislav Hofman.

Sponzor výstavy: Faurschou Foundation

Magdalena Jetelová – Dotek doby

Malá dvorana a mezanin
17. 3. – 31. 8. 2017
Kurátor: Milena Kalinovská

Performativním a skulpturálním prostředím Magdaleny Jetelové byl už od začátku otevřený prostor. Její objekty přímo reagují na místo, v němž vznikají, a nejinak je tomu v případě výstavy v Národní galerii v Praze. Ať je to krajina, nebo městská aglomerace, konfrontace uměleckého díla s prostředím má v její tvorbě podstatný význam. Výstava ve Veletržním paláci je koncipována ve dvou prostorových úrovních. Instalace Dotek doby se simulací vrstevnic, doplněná laserovými paprsky, zrcadlí minimalistickou architekturu haly Malé dvorany, pro niž byla speciálně navržena. Architektura uměleckému dílu tedy nevytváří jen prostředí k prezentaci, ale stává se její součástí. Zato pro diváka je Dotek doby tabu  ?  přístup má zakázaný, jako by na něj číhalo nějaké blíže nespecifikované nebezpečí, dokonce ji ani v její úrovni nemůže vidět. To mu umožní až druhá, vyšší úroveň, jíž je mezanin. Fyzický odstup od potenciálně dramatického dění mu zároveň dodá pocit jistoty. Vztahy nejistoty a jistoty, nebezpečí a bezpečí jsou tu – podobně jako v řadě dalších děl Jetelové – hlavním tématem.

Velkorysá instalace v Malé dvoraně je pokračováním prostorových projektů, které Magdalena Jetelová realizovala ve světových muzeích. Jsou prostoupeny úvahami autorky o aktuálním společenském dění a jeho dopadu na osobní svět každého z nás. Během studií v Itálii v letech 1966–1988 na Jetelovou zásadním způsobem zapůsobil směr arte povera neboli „chudé umění“, zejména jeho povýšení běžných materiálů, jako jsou provazy, kameny a hlína, na výtvarné prostředky ve snaze zbavit umění tradičních galerijních nároků. Na české neoficiální umělecké scéně svou originalitou a radikálními názory na „normalizační“ praktiky tehdejšího režimu postupně získala mimořádné postavení. V osmdesátých letech začaly být z iniciativy zahraničních kurátorů její kreativně koncipované plastiky prezentovány v mezinárodním kontextu.

V mezaninu na ochozu nad Malou dvoranou pokračuje výstava, která si klade za úkol přiblížit divákovi základní témata tvorby Magdaleny Jetelové. Představené sochařské práce mají až architektonickou konstituci a upoutávají pozornost předimenzovanou velikostí, surovostí materiálu a dynamikou. Vystavené kouřové kresby na plátně, které vznikly kombinací výpočtů, zobrazení a znaku, pak korespondují s instalací v Malé dvoraně. I jejich prostor je nedostupný, možná zakázaný nebo nebezpečný. Tvorba Magdaleny Jetelové se pohybuje od práce se specifickým materiálem a konkrétním prostorem k fragmentárním textům a světelným stopám. Vždy znovu se však otevřeně vyjadřuje k situaci člověka v současném rozporuplném světě, k jeho obavám i novým nadějím.

Citlivost k prostoru i povaze místa a ke společenské situaci řadí Magdalenu Jetelovou mezi vůdčí umělecké osobnosti druhé poloviny 20. století a současnosti, mezi ty z nich, kteří zásadně posouvají definici nejen sochařství, ale i uměleckého díla jako takového. Význam české konceptuální umělkyně potvrzují výstavy v Tate Modern v Londýně, v newyorském Museum of Modern Art, v Museum für angewandte Kunst ve Vídni i na Dokumenta 8 v Kassellu a v dalších světově prestižních institucích. 

 

5. patro
17. 3. ­– 27. 8. 2017
Kurátor: Adam Budak

Národní galerie v Praze představuje v evropské premiéře výjimečný cyklus velkoformátových černobílých fotografií uznávaného japonského fotografa Keiičiho Tahary. Cyklus zkoumající vztah fyzikálního světla a lidského těla je výsledkem fotografických sezení legendárního japonského herce a tanečníka Mina Tanaky s Keiičim Taharou probíhajících v letech 1978 až 1980.

Při portrétování Mina Tanaky ve Fotosyntéze Keiiči Tahara experimentoval s rozmanitými druhy světla, prostředí a ročních dob. Fotilo se ve městě i v přírodě, od Paříže, Říma a New Yorku přes Island a Bordeaux po Tokio, Kudžú-Kurihamu a Akikawa-Keikoku. Fotograf zamýšlel pozorovat, jak se tanečníkovo tělo přizpůsobuje vnějším podnětům či, jinak řečeno, jak lidské tělo s obnaženou kůží a nervovými zakončeními vstupuje do světla.

Keiiči Tahara (1951) využívá různá média, od fotografie, sochařství přes instalace po rozměrné světelné krajiny, které vznikají ve městech jako součást projektů územního plánování. Jeho díla vycházejí z odhodlání objevovat světelné formy a ze schopnosti citlivě, a přesto intenzivně vnímat světlo a stín. Fotografické postupy si osvojil již v dětství díky dědečkovi, který byl profesí rovněž fotograf. Tahara sám začal fotit poté, co v roce 1972 přesídlil do Francie, kde zůstal dalších třicet let. Tahara realizoval řadu projektů v nejrůznějších částech světa, včetně soch a instalací, za své fotografie získal mimo jiné Velkou cenu na francouzském festivalu fotografie Rencontres d’Arles, jeho díla jsou součástí sbírek řady světových muzeí.

Min Tanaka (1945) je představitelem světové taneční avantgardy. Svoji sólovou dráhu zahájil cyklem improvizovaných tanečních výstupů, jež předváděl téměř nahý napříč Japonskem. Často tancoval i pětkrát denně, většinou pod širým nebem. V současné době hospodaří na farmě v horách prefektury Jamanaši. Náročný cyklus, kterému Tanaka říká Body Weather – Tělesné počasí v současné době praktikuje a rozšiřuje mnoho tanečníků po celém světě.

Moving Image Department #7: Brian Eno, Loď, účinkuje Jan Nálevka

Hala B
17. 3. – 10. 9. 2017
Kurátor: Adam Budak

Sedmá kapitola Moving Image Department představuje provokativní a výjimečné vybočení z nastoupeného kurzu. Ve středu pozornosti tentokrát není pohyblivý obraz, jeho nepřítomnost, vizuální prázdnota či očekávání pohybu (obrazu). Generátorem pohyblivého obrazu, nabízejícím imaginární obraz neboli přelud ve formě propojení zvuku a světla, tu totiž bude samotná sedmá kapitola s dílem Briana Ena a Jana Nálevky.

Přelomová tvorba Briana Ena, legendy experimentální hudby, je po celá desetiletí ohňostrojem fantazie a ambientu schopným očarovat posluchačovy smysly a překonat hranice rozumu i citu. Své nové, v pořadí již pětadvacáté sólové album The Ship (2016), které je současně vícekanálovou trojrozměrnou zvukovou instalací, Eno popisuje jako svého druhu „hudební román“, jenž je volnou koláží příběhů inspirovaných zkázou Titaniku, první světovou válkou, větami nahodile vytrženými z e-mailů i autorovými vlastními (neúspěšnými) literárními pokusy, přičemž vše je remasterováno prostřednictvím algoritmického generování textu.

The Ship jakožto instalace představuje plně imerzivní zvukové prostředí, které sestává z několika starých reprobeden postavených na soklech rozmístěných v tlumeně osvětlené místnosti. Výsledná atmosféra je působivá, a přesto intimní. Mimoto výstava představí jednu z nejvýznamnějších prací Briana Ena 14 Video Paintings (14 videoobrazů), která se skládá z Thursday Afternoon (Čtvrteční odpoledne) a Mistaken Memories of Mediaeval Manhattan (Mylné vzpomínky na medievální Manhattan), dvou děl, která znamenala pro videoformát totéž, co Enovy audionahrávky pro hudbu: i v tomto případě šlo o ambientní přemítání o povaze daného média. Obě díla se zabývají motivem (ženského) aktu a (městské) krajiny v malířské tvorbě, který je starý jako lidstvo samo.

Brian Eno (1948), který sám o sobě říká, že je nehudebníkem, jenž hájí metodologii „upřednostňující teorii před praxí“, proslul zejména průkopnickou činností v oblasti ambientní a elektronické hudby. Působí jako hudebník, skladatel, hudební producent, zpěvák a vizuální umělec. Počátkem sedmdesátých let začal hrát ve skupině Roxy Music na syntezátor a posléze spolupracoval s řadou dalších hudebníků, včetně Roberta Frippa (alba No Pussyfooting a Evening Star) a Davida Bowieho (klíčová alba tvořící Berlin Trilogy). Americké kapele Devo pomohl získat popularitu a propagoval punkem ovlivněný žánr no wave. Produkoval tři alba Talking Heads, na nichž se podílel i hudebně, včetně Remain in Light (1980), a sedm alb U2, včetně The Joshua Tree (1987). Na dalších nahrávkách spolupracoval mimo jiné s takovými interprety a skupinami, jako jsou James, Laurie Anderson, Coldplay, Paul Simon, Grace Jones, James Blake a Slowdive.

Poetry Passage #5: L'esprit des poètes officiels et crochus

Foyer
17. 3. – 10. 9. 2017
Kurátor: Adam Budak

Poetry Passage#5 nachází paralely mezi zvukovým básníkem a performerem Henrim Chopinem (1922, Paříž – 2008, Norfolk) a českým vizuálním umělcem a básníkem Ladislavem Novákem (1925, Turnov – 1999, Třebíč). Tito dva umělci se znali a při několika příležitostech dokonce spolupracovali; Novák například přispíval do literární revue OU, kterou Chopin vydával v letech 1964 až 1974.

Přestože tvorba Ladislava Nováka přísně vzato spadá spíše do tvorby surrealistické, měl blízko také k umělcům z hnutí šedesátých let Nová citlivost. Pod vlivem dadaismu se stal průkopníkem zvukové poezie, kterou nahrával v padesátých letech, a konkrétní poezie. S Jiřím Kolářem a Josefem Hiršalem založil první český spolek experimentální poezie. Od roku 1970 využíval technického zázemí, které mu poskytoval švédský rozhlas a organizace Fylkingen, a vytvořil řadu zvukových kompozic, jimiž si zajistil přední místo mezi fónickými básníky.

Henri Chopin, kterého jeho přítel William Burroughs nazýval „průzkumníkem vnitřního prostoru“, byl zásadní postavou experimentálního umění a literatury poválečných let. Jako průkopník „poésie sonore“ (zvukové poezie) dokázal postřehnout sebenepatrnější zvuky – například vibrace chloupků v nose – a proměnit je v rozsáhlou hudební a básnickou fresku.

Na výstavě Poetry Passage#5, jejíž název je inspirován jednou z Chopinových strojopisných básní L'esprit des poètes officiels et crochus (1978), si lze prohlédnout řadu Chopinových experimentů s psacím strojem a psaním, které doprovází fotokoláž The Jail (Vězení, 1976) věnovaná umělcovu dlouholetému příteli a spolupracovníkovi Ladislavu Novákovi.

Introducing Pavla Dundálková: Když zavřu okno, neslyším hluk ulice

Prezidentský salonek
17. 3. – 11. 9. 2017
Kurátor: Pavlína Morganová

Pavla Dundálková (1990, Zlín) je čerstvou absolventkou Akademie výtvarných umění v Praze, sochařského ateliéru Lukáše Rittsteina. Během studia byla na stážích v ateliéru nových médií Anny Daučíkové a v ateliéru sochařství Dominika Langa a Edith Jeřábkové. Za sebou má již několik skupinových a samostatných výstav, v roce 2015 se stala finalistkou EXIT AWARD. Ve své práci přirozeně kombinuje video, prostorovou instalaci, sochařský objekt, volné a užité umění. Pro prezidentský salonek Veletržního paláce připravila v rámci projektu Introducing mnohovrstevnatou instalaci reagující na komplikovanou společenskou a politickou situaci dneška. Komentuje v ní eskapistické tendence současnosti i minulosti, využívá k tomu iluzivní instalaci, koláž, keramické objekty, ale i video.

Kurátorkou aktuální kapitoly projektu Introducing je  historička umění a kurátorka Pavlína Morganová, která působí na Akademii výtvarných umění v Praze, kde přednáší dějiny umění a vede Vědecko-výzkumné pracoviště.

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary

Olafur Eliasson: Zelené světlo

Prostor nad NG knihkupectvím – Koenig Books
17. 3. – 20. 4. 2017

Spolupráce Národní galerie v Praze a Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, oznámená počátkem letošní února, přináší do Veletržního paláce první konkrétní projekt – Zelené světlo dánsko-islandského umělce Olafura Eliassona.

Projekt Zelené světlo iniciovaný Eliassonem v roce 2016 ve spolupráci s vídeňským muzeem Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) reaguje na situaci, v níž dochází ke společenské transformaci, k vysídlování a migraci. Prostřednictvím výukového programu založeného na principech sdíleného učení a společné výroby lamp vzniká dynamický prostor, který podněcuje k rozmanitým formám participace a zapojení do komunity. Zelené světlo, jež podle Eliassona představuje metaforické světlo pro uprchlíky a migranty, svědčí o akceschopnosti současného umění a o jeho potenciálu zahájit proces občanské transformace. Umělecká dílna Zelené světlo se pod vedením týmu TBA21 uskuteční v rámci jarní výstavní sezóny Veletržního paláce.

Hlavním společným projektem NG a TBA21 bude vystavení sbírky nadace v Salmovském paláci. V červnu 2018 se pražská galerie stane na pět let hostitelem více než stovky nejvýznamnějších děl se sbírek TBA21. Část kolekce bude vystavena také ve Veletržním paláci.

Expozice nebudou připravovány jako chronologické či tematické, ale jejich společným jmenovatelem, který zároveň definuje i celou spolupráci NG a TBA21, bude téma „současnosti“, tedy toho, co znamená a jaké možnosti přináší současné umění. Významným aspektem spolupráce bude i spolupráce kurátorů obou institucí a přesah např. ve vzdělávacích programech.

Sbírka nadace Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (TBA21) byla založena Francescou von Habsburg, která tím navázala na tři předcházející generace sběratelů rodu Thyssen. Její otec Baron Hans Heinrich Thyssen byl zakladatelem madridského muzea Thyssen-Bornemisza, které patří k nejvýznamnějším světovým galeriím. Umělecká díla, která se stávají součástí sbírky, se objevují na předních světových přehlídkách, jako jsou Benátské a Istambulské bienále nebo documenta. Nadace TBA21 se zaměřuje na experimentální a nekonvenční projekty současného umění, zejména konceptuální a multimediální projekty či rozsáhlé sochařské instalace, a v jejích sbírkách nechybí díla Olafura Eliassona, Ernesta Neta, Aj Wej-weje nebo Ragnara Kjartanssona. Nadace se systematicky zaměřuje také na akvizici z „nových geografických oblastí“, jako jsou východní Evropa, latinská Amerika, Indie nebo Island.

 

Anežský klášter odkrývá detaily středověkých podkladů, jež jsou Očím skryté

Po loňském úspěšném otevření rekonstruovaných zahrad Kláštera sv. Anežky České pokračuje Národní galerie v Praze oživením tamější expozice středověkého umění. Výstava Očím skryté nahlíží díky nejmodernějším technologiím pod povrch více než padesátky deskových obrazů z galerijních sbírek.

„Výstava Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze přináší návštěvníkům sbírkové expozice středověkého umění v Čechách nevšední zážitek. Spolu s originálními díly mohou odhalovat jejich skryté vrstvy a být tak svědky někdejších prvních fází vzniku vzácných obrazů,“ uvádí autorka a kurátorka výstavy Štěpánka Chlumská.

Díky technologickému průzkumu pomocí speciální kamery schopné snímat obraz v infračerveném spektru je představeno více než padesát stěžejních děl, od nejstarších památek deskového malířství z dílen Mistra Vyšebrodského oltáře, Mistra Theodorika, Mistra Třeboňského oltáře a Mistra Rajhradského oltáře až po pozdně gotické deskové obrazy dílen Mistra Svatojiřského oltáře, Mistra Litoměřického oltáře či Monogramisty IW. Divák má možnost porovnat skrytou podkresbu přímo s originální malbou. Detaily některých děl lze navíc studovat na větším počtu snímků, umístěných na elektronických nosičích.

„Podkresba – přípravný rozvrh pro následnou malbu – je mimořádně poutavým svědectvím tehdejších dílenských zvyklostí. Prozrazuje mnohé o uměleckých kvalitách svých tvůrců, přináší svědectví proměn kompozice a detailů v průběhu vzniku obrazu a přispívá ke zpřesnění autorských připsání jednotlivých děl,“ dodává Štěpánka Chlumská.

Anežský klášter čeká v letošním roce i další program. Na loňské zpřístupnění revitalizovaného kláštera Anežka NOVĚ! naváže jarní program Anežka LIVE!, který bude postupně proměňovat celý areál v živý prostor pro kulturu a volný čas. Výstavu Očím skryté pak na sklonku roku vystřídá výstava Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století. Obě výstavy  jsou připravené v rámci dramaturgické řady s podtitulem Umění a přírodní vědy a jsou realizovány díky grantové podpoře Ministerstva kultury ČR – programu NAKI, v rámci víceletého badatelského projektu, který se věnuje možnostem moderních technologií při výzkumu děl středověkého umění.

Klášter sv. Anežky České – výstavní prostory expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1250–1550

24. 2. 2017 – 17. 9. 2017

 

Výběr výstavních projektů 2017

Charta v Národní galerii
Charta Story & Charta 77 ve fotografii

Salmovský palác
20. 1. 2017 – 6. 2. 2019

Výstava Charta Story je připomínkou čtyřicátého výročí Charty 77, neformální občanské iniciativy, kritizující nedodržování lidských a občanských práv. Na příběhu Ivana Jirouse – básníka, výtvarného kritika, představitele českého undergroundu – dokumentovaném fotografiemi, písemnostmi i osobními věcmi, autoři výstavy představují, společně s historickým zhodnocením Petra Blažka a Veroniky Tuckerové, životní osudy lidí z různých společenských okruhů, jejichž spojnicí bylo souznění s duchem textu Charty a kteří byli jejími signatáři. Zatímco Charta Story je dokumentovaný příběh, jehož výsostným rysem je múzičnost, v případě výstavy Charta 77 ve fotografii se jedná především o zachycení dobové atmosféry. V této části výstavy budou představeny fotografie Jiřího Bednáře, Jaroslava Brabce, Michaela Duse, Bohdana Holomíčka, Jana Kašpara, Jaroslava Kukala, Ivana Kyncla, Ondřeje Němce, Viktora Stoilova, Oldřicha Škáchy i dalších fotografů, které zachycují dění v tzv. neoficiální kultuře.

Očím skryté & Očím na odiv
Klášter sv. Anežky České – výstavní prostory expozice Středověké umění v Čechách a střední Evropa 1250–1550
Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v  Praze: 23. 2. 2017 – 17. 9. 2018
Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století: prosinec 2017 –  květen 2018

Výstava Očím skryté. Podkresba na deskových obrazech 14.–16. století ze sbírek Národní galerie v Praze je v pořadí první ze dvou výstav, připravených v rámci jedné dramaturgické řady s podtitulem „Umění a přírodní vědy“ do prostor expozice v Klášteře sv. Anežky České. Na sklonku roku na ní naváže výstava Očím na odiv. Výzdobné techniky v malířství a sochařství 14.–16. století. Obě výstavy jsou svou koncepcí netradiční, neboť nabídnou atraktivní formou přímo v prostorách sbírkové expozice výsledky komplexního průzkumu jednotlivých špičkových děl v přímé konfrontaci s originály. Návštěvníci tak budou moci nově nahlédnout na známá díla, všímat si skrytých detailů a seznámit se s dílenskými postupy středověkých malířů a sochařů. V případě výstavy podkreseb se návštěvníkům nabízí jedinečná možnost spatřit skrytý přípravný rozvrh kompozice i technologií vzniku vybraných děl. Nedílnou součástí obou výstav budou obsáhlé monografie i řada doprovodných programů, včetně nabídky pro nejmladší návštěvníky. Obě výstavy jsou realizovány v rámci grantového projektu „Historické technologie a moderní metody průzkumu. Interpretační možnosti specializovaných metod průzkumu děl středověkého umění s využitím inovativních technologií“ (poskytovatel Ministerstvo kultury ČR, program NAKI).

František Skála: Jízdárna
Valdštejnská jízdárna
10. 3. – 3. 9. 2017

Výstava Františka Skály představí převážně práce vzniklé od roku 2004 do současnosti. V autorské architektonické a výstavní koncepci, vycházející z prostoru Valdštejnské jízdárny, chce umělec připravit divákovi komplexní zážitek. Instalace bude pracovat s výstavním prostorem jako celkem, jeho světelnou atmosféru, a bude obsahovat jak rozličné výstavní pavilony, tak solitérní monumentální díla, světelné instalace i práce vytvořené přímo pro prostor Jízdárny. Výstavu bude možné chápat jako přehlídku několika autorových tematických expozic, kdy jedna zdánlivě zpochybňuje předešlou, stejně jako zaběhnutý obraz o autorově práci. Celek však vyjeví skrytý řád, názor na svět, předmět uměleckého zájmu a zkoumání, které chce autor prostřednictvím své tvorby co nejpřesněji artikulovat. Základním prezentačním i instalačním principem výstavy bude uskupení uměleckého materiálu do několika autorsky pojatých pavilonů – „muzeí v muzeu“. Autor využije jazyka vystavování jako takového, rozehraje různé druhy a roviny dialogu mezi divákem a uměleckým dílem. Jednotícím aspektem výstavy bude světlo, které autor zkoumá a užívá ve všech jeho kvalitativních podobách. V praktické rovině umožňuje pozorovat exponáty, ale je i nástrojem jejich pochopení, umožňuje prosvícení materiálu a přeneseně osvícení diváka. Většina prostoru bude nasvícena umělým světlem, někdy imitujícím proměnlivý sluneční svit. V některých případech divák vstoupí do prostoru osvětleného přirozeným slunečním světlem nezatemněných oken Jízdárny s výhledem do Valdštejnské zahrady.

Aj Wej-wej
Veletržní palác – Velká dvorana
15. 3. 2017 – 7. 1. 2018

Národní galerie v Praze představila v roce 2016 ve veřejném prostoru Aj Wej-wejovu přelomovou plastiku Zvěrokruh a nyní na tuto spolupráci naváže zbrusu novou monumentální instalací, kterou slavný čínský umělec vytvořil speciálně pro působivý interiér Velké dvorany Veletržního paláce jako první z plánované série děl vyjadřujících postoje konkrétních umělců. Aj Wej-wej proslul propracovanými skulpturálními instalacemi, které vstupují do dialogu s daným místem a korespondují s jeho dimenzemi a architektonickým charakterem. Klasickým příkladem takového díla jsou Slunečnicová semínka – velkoplošná instalace vystavená v Turbínové hale londýnské Tate Modern. Mezi další doklady Aj Wej-wejova architektonického cítění patří instalace Kola navždy či plastika Lustr z kol. S umělcovým zájmem o estetické zážitky vysoké kvality jde vždy ruku v ruce zaměření na důležité otázky politické a společensko-kulturní povahy. Aj Wej-wejovo uvažování i vlastní umělecká praxe se nevyhýbá kritice současného světa a kritickému přehodnocování minulosti. Projekt, který Aj Wej-wej připravil pro Velkou dvoranu, bude bez pochyby odrážet naléhavé problémy dnešního světa rozpolceného politickou a ekonomickou krizí i inflací hodnot a morálním úpadkem a současně zohlední velkorysou plochu a jedinečné dimenze Velké dvorany.

Prostor Magdaleny Jetelové
Veletržní palác – Malá dvorana
15. 3. – 31. 8. 2017

Instalace Magdaleny Jetelové, připravená speciálně pro Národní galerii v Praze, promění Malou dvoranu Veletržního paláce v rozšířené pole, které návštěvníkovi galerie umožní bezprostřední setkání s autorčiným způsobem myšlení a práce. Prostor galerie se stává místem umění, limity klasických kategorií sochy, instalace či fotografie zanikají. Prezentovaná instalace intervenuje a vede dialog s architekturou Veletržního paláce, jakoby připomínala zničenou krajinu, která je reflektovaná a vzbuzuje pocit nestability. Jejím cílem je připomenout návštěvníkovi právě nestabilitu a křehkost globální socio-politické situace. Kdo je vůdčí osobností tohoto světa? Kdo má v rukou moc? Jak reagovat, když krajina, na kterou se pouze pasivně díváme, už nadále nevypadá idylicky? Krajina je nositelem historie, která je skrytě vepsána do jejího povrchu. Člověk kráčející krajinou se zároveň prochází kolektivní pamětí. Celá instalace zpochybňuje prostorové omezení a přítomnost lidí, stejně jako nastoluje nedefinovatelnost zřejmého, rozšiřuje horizonty a ztěžuje koordinaci při dezorientovanosti.

Magdalena Jetelová začala v raných 80. letech vytvářet monumentální instalace a sochy, které se zaměřují na otázku moci, politického vykořisťování a povinnosti nezapomínat. V roce 1981 vystavovala spolu s dalšími umělci v politicky utlačovaném prostředí svá díla na významné akci Malostranské dvorky. Její práce byly od poloviny 80. let prezentované v mnoha zahraničních institucích a na uměleckých přehlídkách včetně Tate, Bienále v Sydney, documenta 8 a na samostatných výstavách v londýnských Riverside Studios či newyorské MoMA.

Gerhard Richter
Palác Kinských
26. 4. – 3. 9. 2017

Národní galerie v Praze ve spolupráci s Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo v Praze a Goethe-Institutem v Praze představí retrospektivní výstavu německého umělce Gerharda Richtera. Výstava Gerharda Richtera s pohledem na průřez umělcovým dílem, je jeho první retrospektivní výstavou ve střední Evropě. Bude se skládat z výběru děl z posledních šedesáti let umělcovy činnosti. Více než padesát vybraných prací provedou diváka Richterovým dílem, které se pohybuje v několika žánrech: od realismu k naturalismu, pop artu, konceptuálnímu umění až po abstrakci. Výstava chce upozornit na Richterovy styly malby, v jejímž centu stojí předmět „historie“ – nejen historie Německa, ale i historie umělcovy rodiny a historie umění samotného. Téma historie propojuje známé, často osobní fotorealistické obrazy až po díla, která se soustředí na historii umění se zájmem vyjádřit to, co slova nedokážou.

Výstava bude pojata chronologicky, v každé části s důrazem na „nově“ vstupující téma, kterým se umělec zabýval. Gerhard Richter absorbuje mnohé směry, myšlenky i soudobé události, a vždy demonstruje touhu posunout umění a jeho schopnost se dotknout diváka. Richter neustále experimentuje a hledá nový slovník stylistického vyjadřování. Poslední část výstavy seznámí diváka také s novými pracemi – realistickými obrazy, zátišími, objekty, abstrakcí i podněty, které umělce zajímají nyní. Výstava se uskuteční v rámci Česko-německého kulturního jara 2017 při příležitosti 20. výročí podepsání Česko-německé deklarace.

Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský.
Renesanční vladař a mecenáš mezi Prahou a Innsbruckem

Valdštejnská jízdárna
3. 11. 2017 – 25. 2. 2018

Národní galerie v Praze připravuje ve spolupráci s Kunsthistorisches Museum ve Vídni a Ústavem dějin umění AV ČR výstavní projekt věnovaný osobnosti arcivévody Ferdinanda II. Habsburského (1529–1595). Druhorozený syn císaře a českého krále Ferdinanda I. prožil dětství a mládí ve společnosti staršího bratra Maxmiliána, který byl předurčen stát se následníkem trůnu. Ferdinand pobýval od roku 1547 v českých zemích, kde jej otec určil svým zástupcem. Arcivévoda tak již od mladého věku zastával důležitou úlohu v politickém a společenském životě českých zemí. Významným úkolem byla též obnova královského sídla – Pražského hradu, kterou prováděl pod otcovým dohledem. Arcivévoda Ferdinand se zapsal do dějin i jako architekt návrhem stavby letohrádku Hvězda, a jako vášnivý sběratel, jež vybudoval jednu z největších knihoven ve střední Evropě tehdejší doby i rozsáhlou kunstkomoru podle vzoru italských velmožů. Vlastnil rovněž vynikající sbírku zbrojí slavných mužů. Otec odkázal ve své závěti arcivévodovi vládu nad Tyrolskem, kam přesídlil v roce 1567.  Domovem se mu stal zámek Ambras poblíž Innsbrucku, z něhož vybudoval výstavní sídlo, kde umístil své rozsáhlé sbírky. Řada vzácných předmětů se nachází na místě dodnes. Ambras náleží k prvním muzeím v Záalpí a jediným, které se dochovalo na svém místě. Arcivévodův příklad byl inspirativní pro mnohé české aristokraty, a též pro jeho synovce, budoucího císaře Rudolfa II., s nímž sdílel podobné zájmy. Kontakty s českou aristokracií pokračovaly i po arcivévodově přestěhování – Innsbruck se stával častou zastávkou představitelů naší šlechty při jejich cestách do Rakous, Itálie či cíleně do Tyrolska. 

Výstava bude představena nejprve v Innsbrucku na zámku Ambras (15. 6 – 8. 10. 2017) a následně v Praze, ve Valdštejnské jízdárně. Obě výstavy budou mít společný koncepční základ, který bude v rakouské expozici prohlouben v aspektu Ferdinandovy vlády v Tyrolsku a v Praze rozšířen v oblasti jeho působení v českých zemích. Výstavní koncept zahrnuje kolem tří set exponátů různého charakteru, od obrazů přes vzácné předměty uměleckého řemesla, renesanční zbroje, cenné listiny včetně vlastnoručního dopisu arcivévody, po přírodniny a kuriozity z jeho sbírek. Více než polovina exponátů bude zapůjčena ze zahraničí sbírek. Cílem expozice je představit arcivévodu jako historickou osobnost dlouhodobě spjatou s osudem českých zemí a uměním období renesance, i jako člověka s jeho osobními vazbami a zájmy. Arcivévoda Ferdinand byl milovník lovů a dvorských slavností, do kterých se často zapojoval také jako herec a zpěvák.

 

«« zpět na výstavy

Od roku 1992 pořádáme specializované zájezdy pro milovníky výtvarného umění, architektury, archeologie a historie. Naše cesty jsou originály - připravují a vedou je odborníci, kteří dokážou poutavě vysvětlit téma i v širších souvislostech. Používáme kvalitní hotely a spolehlivou dopravu. Vážíme si trvalé přízně stálých klientů, jejichž řady se rozšiřují především na doporučení spokojených zákazníků.

Adresa ARS VIVA cesty za uměním

160 00 Praha 6 - Dejvice
Muchova 223/9 (1. patro)
+420 233 324 099
arsviva@arsviva.cz
www.arsviva.cz

qrico
Novinky na e-mail vyplňte emailovou adresu pro zasílání novinek
Spojte se s námi